Jednou v Římě...

Chtěla bych se s Vámi podělit o jeden můj zážitek. Vím, že být křesťanem, být s Bohem neznamená, že budeme Boží přítomnost vnímat pořád. V životě jsou chvíle, kdy se můžeme cítit jako na suché vyprahlé poušti, kde není ani kapka vody, ale také jako bychom plavali v obrovské mase osvěžující vody a o takové jedné situaci, kdy jsem si tak připadala, bych Vám ráda napsala.

Stalo se to v létě 2010, kdy jsme byli na Oáze III° v Římě, kterou jsme prožili s bandou Poláků, Litevců, Slováků a Bělorusek. Za čas strávený s těmito lidmi patří Bohu velký dík. O tom co jsme všechno prožili snad někdy jindy, teď bych se chtěla věnovat jednomu střípku z celé mozaiky toho všeho prožitého.

Celých patnáct dní by se dalo říct, že jsme navštěvovali všemožné chrámy, hnutí a (nová) řeholní společenství, která v římskokatolické církvi máme. Ten den jsme zrovna byli u Salvatoriánů, kteří sídlí velice blízko Svatopetrského náměstí. Po prohlídce jejich "domu" a nakouknutí do jejich spirituality jsme měli pokračovat v nějakém dalším klášteře. Ale než jsme se k němu odebrali, tak jsme ještě asi půl hodinu, čekali na to, až se o. Ireneusz vypovídá s místními...

A tak jsme tam postávali před jejich domem a já si řekla, že si zkrátím chvíli čekání, tím, že nahlédnu do sousedního krámku se suvenýry (neměli jsme totiž na takové věci zrovna moc času). Stála jsem skoro v portále, kde měli vystavené všelijaké medajlky se svatými a já jsem se zvědavě dívala, jak jsou všechny vyobrazeny...

Jenže jsem se nejspíš příliš soustředila na prohlížení jejich detailů, že jsem úplně zapoměla na čas a uvědomila si (už pozdě), že už jsem tam nějak dlouho...

A tak jsem radši vyšla ven, kde jsem zjistila, že už nikdo z Oázy není. Prohlídla jsem si předsíň a chodbu, v které mohli stát. Potom mě napadlo, že bych je mohla ještě vidět zdálky jako malé postavy, ale ať už jsem se rozhlížela, jak jsem se rozhlížela, nikde nebyli...

V tuto chvíli jsem si uvědomila jedno a sice to, že jsem se ztratila...

 

 

Neměla jsem s sebou ani lístek na metro ani žádné peníze ani mobil ani vodu ani jídlo, prostě nic...

 

Zůstala jsem tam jen já se slunečními brýlemi a šátkem na hlavu

 

 

 

 

Kdyby se mi tohle stalo dřív, asi bych se rozbrečela, nebo se cítila strašně zoufalá, ale pocity zoufalství se neobjevily ba naopak...

 

 

Z jakéhosi podivného důvodu jsem pocítila nesmírnou radost

 

Ano, byla jsem sice ztracená, ale uvědomila jsem si, že tu nejsem sama, že Bůh je se mnou a to mě naplnilou takovou radostí a pokojem, že jsem začala radostí zpívat a chválit Boha

 

A tak jsem zpívala.

A možná bych i tančila, kdybych si na to troufla

a spousty lidí procházelo kolem mě,

 

Cítila jsem totiž pokoj a neotřesitelnou naději, že všechno dopadne dobře

V té chvíli mi nezbývalo nic jiného než stát a čekat

 

 

Možná jsem zpívala falešně a nevyslovovala jsem správně v cizojazyčných písničkách, věděla jsem ale, že to je to jediné, co pro tuto chvíli mohu a chci dělat.

 

A tak jsem tam strávila asi půl hodinu. V tvářích kolemjdoucích jsem nejspíš vzbuzovala otázky, každopádně byli i tací, kteří si mě fotili :-)

 

 

Asi po půl hodině přišla Anička s Janou.

 

Měla jsem radost, že přišly i když mě taky mrzelo to, že už ta úžasná chvíle a pocity končí, ale co. Nemůžeme být pořád v oáze, je čas, kdy máme a musíme být na poušti, protože my víme, co bude potom.