Obepínáš mě zepředu i zezadu

Zvláštní den toto pondělí. Myslela jsem, že budeme mít modlitební společenství s Oázou, a tak jsem se po semináři vydala k Minoritům, ale v kostele, nikdo nebyl a já jsem si vzpomněla, že jsme si vlastně řekli, že se budem scházet jednou za čtrnáct dní:-)... Ale tím příběh nekončí, ba...

 V kostele zrovna začínal nějaký program, vzývali se všichni svatí a lidé byli shromážděni v presbytáři, kde před svatostánkem stála velká ikona pána Ježíše. Zajímalo mě, co se bude dít, ale zároveň jsem si říkala, při pohledu na čas, že bych mohla jít na studentskou mši k Jezuitům (na které jsem mimochodem za dobu, co jsem na výšce ještě nepáchla). Aj tak jsem šla.

Překvapilo mě, kolik je na mši lidí (někteří ani nevypadali jako studenti) a já si říkala, kéž bych uviděla alespoň nějakou známou tvář! Ale zdálo se, že nikdo známý na studentský nechodí. Pak to začalo. A mě se jen rozzářily oči, když kněz na začátku řekl, že tahle mše je obětovaná mimo jiné za přírodovědnou fakultu (na tu jako chodím, chápete).

Po mši jsem si říkala: "Tak aspoň počkám před kostelem, třeba vyjde, někdo, koho znám." Ale bylo to marné. A tak jsem vyrazila plouživými kroky s myšlenkou, že tu necelou hodinu, za kterou mi měl jet autobus strávím potloukáním se v Tescu.

Ovšem stala se taková věc. Šla jsem totiž kolem Minoritů a vidím, že je otevřeno. Vstoupila jsem a viděla jsem, že vepředu se stále něco děje a zpívaly se písničky. Brzo jsem se k zpěvům přidala, ale pořád jsem stála vzadu. Šla v tu chvíli kolem jedna paní, která jak jsem potom zjistila, byla překladatelka, a pozvala mě, ať jdu dopředu, že se tam modlí za vše možné.

Zprvu jsem si říkala, že nikam nepůjdu, ale pak mě přemohla zvědavost a šla jsem. Když jsem byla blíž mohla jsem lépe vidět, co se tu děje, dvě cizinky vkládaly na lidi ruce a modlily se různými jazyky.

Zeptala jsem se kamarádky Zuzky, jestli je to přímluvná modlitba a ta mi řekla, že jo. A tak jsem se zařadila do fronty a čekala až na mě dojde řada. Když jsem se dívala, jak se modlí nad jednou paní, uviděla jsem, že ta paní se klátí k zemi. Spadla úplně jako prkno a ty ženy se za ní nepřestávaly modlit. Chvíli ležela a vypadala jako mrtvá. Mezitím se začaly modlit nad druhou a ta se složila kousek opodál. Tu mě pojal strach a šla jsem se zeptat Zuzky, co se to s nimi děje. A ta mi jednoduše řekla, že to Duch Svatý...

Po chvíli jsem přišla na řadu já. Věděla jsem, za co chci aby se pomodlily. Bylo to obsaženo ve všech mých modlitbách poslední doby. A ony se začaly za mě modlit. Chvílemi jsem cítila, jakobych ztrácela půdu pod nohama. Ale nespadla jsem (nevím, jestli mám mluvit o smůle či štěstí:-)). Každopádně jejich slova (anglicky) mě nesmírně povzbudily a zároveň rozplakaly radostí. Už proto, že Bůh mě sem přivedl astál o to, abych byla uzdravena, tak mě miluje. Jako poutník V Labyrintu světa ráj srce jsem se cítila, když dokolotal své hledání. Musela jsem to ovšem nějak vstřebat, seděla jsem před pánem Ježíšem...

Ale pak jsem se podívala na mobil a zjistila, že za osm minut mi jede bus. Popadla jsem tedy baťoh a hrnula se pryč z kostela. Ovšem ani ostrá chůze ani poskakování radostí mi nepomohlo stihnout autobus, který jel navíc o minutu napřed!!! Viděla jsem jen jak vyjíždí na zelenou.

Pak jsem si ale uvědomila, že to bylo správně, že kdybych jela rovnou dom, tak bych to nějak nestihla "vsáknout". A tak jsem si šla sednout do Vaňkovky, otevřela bibli a zřejmě vzbuzovala neobvyklé pohoršení kolemjdoucích při tupém zírání do výlohy New Yorkeru. Autobus jel až za hodinu a půl, tak jsem stihla ještě růženec. Bohu Díky. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému! Aleluja!